Odpovědnost za svůj příběh máte vy ...

Na tom se asi drtivou většinou shodneme. Stený argument často slyšíme z úst zastánců současného exekučního systému, často politiků a poslanců. Nezodpovědní dlužníci si přece za své dluhy a jejich nesplácení mohou sami.
Zcela záměrně je v této argumentaci opomíjena skutečnost, že vztah věřitel - dlužník je vždy vztahem DVOU samostaných a plně odpovědných subjektů. Každý věřitel - a je fuk, jestli půjčuje přímo peníze nebo jen dodává zboží či službu - má ve svých rukou vždy ten první, NEJlevnější a jednoznačně NEJúčinnější nástroj proti dluhu. Věřitel jediný rozhoduje o tom, zda peníze půjčí nebo zboží či službu se zpožděnou splatností dodá. Před vznikem vztahu je navíc věřitel v postavení, kdy může po potenciálním dlužníkovi požadovat různé informace, záruky a podobně. V neposlední řadě věřitel, půjčující peníze, počítá také s rizikem nesplácení ze strany dlužníka a toto riziko má zahrnuté v úrokové sazbě.

Ve vymáhacím řízení by tedy opět neměla být ve výhodě žádná ze stran a už vůbec by neměl být ve výhodě vykonavatel tohoto řízení. Dnes je v systému exekutor a vykonavatel jakýmsi karabáčem, který má dát všem dlužníkům najevo, že platit budou doslova za každou cenu, pod psychickým nátlakem a často daleko za hranou etiky.

Nedá mi to, abych se neohlédl do nedávné historie a nezamyslel se nad některými zpětně do sebe zapadajícími podivnostmi. Jistě si všichni dáme dohromady čas masivního nárůstu reklamní masírky na půjčky. Na finanční trh tehdy tlačily nejen banky, ale snad ještě silněji půjčkové společnosti. Trh s půjčkami se najednou začal chovat doslova jako urvaný ze řetězu a půjčkové společnosti byly ochotné půjčit doslova komukoli na cokoli, bez velkého prokazování, tehdy i bez dlužnických registrů a spolupráce s dalšími subjekty, které by mohly pomoci "neplatiče" předem odhalit. Jasně, teď bychom mohli namítnout, že se ty věci okolo prostě nestačily včas realizovat a díky tomu chudáci věřitelé půjčili, jistě v dobré víře, mnoha pozdějším dlužníkům. Jenže tahle teorie odporuje všem přirozeným pravidlům i tomu základnímu - pravidlu dobrého hospodáře. Živíte-li se půjčováním peněz na úrok, pak je vaší povinností, ale také základní nutností a profesní samozřejmostí, prověřit si svého dlužníka natolik, abyste si byli dostatečně jisti jeho budoucí platební morálkou. Ano, můžete se splést, ale pouze výjimečně ... nebo pak jedině zcela záměrně ...

Ano, rýsuje se mi tu ještě druhá teorie. Na první pohled vypadá trochu přitažená za vlasy, ale na ten druhý ... posuďte sami ... Dlouhodobé plánování ve finančním sektoru se týká minimálně dekády ale spíš několika desetiletí. V rámci plánování se samozřejmě počítá s objemy půjček, s úroky i s vývojem platební morálky. Máte-li dostatek prostředků (kdo jiný by měl, než finančníci) a konexe, pak můžete snadno naplánovat sice dlouhodobější, ale velmi efektivní, výdělečný systém. Připravíte si ho předem ... ingrediencemi jsou například: 
- tlak na zadlužení širokých vrstev bez ohledu na jejich finanční situaci a schopnost splácet
- spojení s advokáty a příprava zákonů
- založení subjektů třetích stran (inkasní společnosti apod.)
- exekutoři jako soukromí podnikatelé
... pak je již scénář příběhu jednoduchý. Nalákáte statisíce finančně málo gramotných lidí na nepříliš výhodné "levné" půjčky na cokoli. Přitom dobře víte, že systém umožňuje pokračování řetězením dalších půjček a vytloukáním klínu klínem. Také dobře víte, že kdyby se systém vymáhání nezměnil, proděláte na tom gatě ... jenže ... jenže vy dobře víte, že se právě ten systém změní a vy na tom vyděláte miliardy. Musíte se sice podělit s politiky, zákonodárci, advokáty ... ale i tak se vám to setsakramentsky vyplatí. Prostými půjčkami byste nikdy tolik nevydělali. Vyžaduje to poměrně široké (a také zločinné) spolčení, ale vzhledem k finančnímu efektu to určitě stojí za to. Italové to kdysi nazvali mafií ...