Moudrost stáří od Standy Bilera
Existuje taková pověra o moudrosti stáří.
Já sem ji docela dlouho zkoumal a zjistil jsem, že stárnutím nejspíš ještě nikdo a nikdy nezmoudřel. Spíš to vypadá, že pokud jste trouba ve dvaceti, tak se to s dalšími roky pouze zhoršuje. Jediné co nejspíš roste, je sebevědomí, které jednoho dne začne považovat každou kravinu za skvělou myšlenku, se kterou musíte všechny okolo seznámit dříve, než zemřete, páč co kdyby to bylo na nobelovku. To je bohužel chybná úvaha.
Zlepšovat se lze pouze vytrvalým studiem (to neznamená, že musíte chodit furt do školy), což je hrozně nepříjemný a většina lidí se tomu vyhýbá. Většina se spokojí se znalostmi ze základky případně střední školy, někteří zamrznou až po vysoké. Většina znalostí o světě má bohužel omezenou platnost. Tak se stane, že pět let po škole jsou ještě postřehy aktuální, pak se stanou lehce zastaralými a pak už jsou jen mimo. I pro postřehy mimo realitu však v realitě vždy najdete nějaké potvrzení, což je zábava většiny stárnoucích (od dvaceti dál) lidí: čekat na důkaz, že mají pravdu, že zrovna tohle říkají celý život.
Podobně to platí pro vzývané životní zkušenosti. Pokud celej život děláte jednu věc, budete mít na konci života obrovské zkušenosti v dělání jedné věci pořád dokola. Nic víc. Většinou z toho nic nevyplývá. Žádné ponaučení, osvícení, vůbec nic. Pokud jste celej život zatloukali hřebíky, budete na konci života skutečnými mistry v zatloukání hřebíků. Bohužel se však takto nestanete mistry přes zahraniční politiku nebo inkluzi nebo cokoli. Ne. Na konci rozumíte pouze hřebíkům a navíc to ani nikoho nezajímá, protože vaši práci právě obsadil robot.
“Takže dědo, tys byl celej život něco jako živej robot na zatloukání hřebíků?”
“Děte doprdele, smradi.”
Ale dokonce i když nehnijete a snažíte se aktualizovat své vědomosti o světě, vedete od začátku prohranou bitvu. Nejenže narůstá celkové množství znalostí o světě, ale navíc se revidují a promazávají ty předchozí. Když budete hodně dobří, tak budete mít před smrtí hrubou představu o tom, co všechno nevíte a co jste si mysleli špatně. Na nic víc není čas. Všichni zemřeme jako blbci.
Dalším mýtem je, že když někdo něco zažil, tak něčemu porozuměl. Po přečtení pár memoárů různých více i méně chytrých lidí jsem spolu s nimi zjistil, že ve své době obvykle nikdo nepochopí co se děje. Z nepochopení pak vyvodí chybné závěry a ponaučení, a ty pak zbytek života roubuje na události okolo sebe v zoufalé snaze něčemu porozumět. Marně.
Aby si někdo nemyslel, že tahle havárie se stává lidem kdesi na prahu sedmdesátky, tak to bohužel nestává. Někdy po třicítce začíná slušný mentální pogrom, který už jen nabírá na obrátkách.
Celý to vypadá jak bitva u Stalingradu. V mínus padesáti se potulují vyděšené postavy neproniknutelnou tmou, každá svírá v ruce pušku s jediným nábojem svý celoživotní pravdy, aby ho pak omylem vystřelila do prázdna a zhroutila se k zemi se slovy “já mám pravdu” na rtech.
Pak pěšáci celoživotního nepochopení vstanou, zcela bezbranní a šílení běhají po minovém poli, řvou, že jsou nesmrtelní a nalezli odpověď na všechny otázky světa. Přeživší s největším sebevědomím pak usedají do čela států, senátů nebo komentářových rubrik novin a časopisů.
Řešení neexistuje.
Leda fandit minovému poli.