Lenka Dusilová ... a já
Výzva Lenky Dusilové v televizním přenosu opět zvedla vlnu emocí … na obou stranách zákopové válečné linie. Byť situaci nevidím tak jednoduše, jak ji Lenka nebo třeba David Koller prezentují, musím se jich v mnohém zastat. Vůbec se mi ale nelíbí to černobílé rozdělování západ – východ. To je trapný klišé, který se hodí všem těm, kteří by v první řadě zasloužili nakopnout pozadí a posadit na střídačku do konce zápasu … manipulantům, kterým vyhovuje rozdělená, hádající se společnost. Copak to nechápeme? Že do téhle pasti spadne vystresovaný a do kouta natlačený, prostý lid pochopím, ale umělci a inteligenti? To mi hlava nebere. Jak snadné je manipulovat se dvěma tábory slepých, kterým stačí zamávat před očima fanglí jedné barvy a hned vyskočí, jak čertíci z krabičky.
Chci se ale Lenky zastat. Ve svém krátkém proslovu řekla jednu veledůležitou věc. Řekla, abychom NEMLČELI. Tam vidím memento současného stavu společnosti, které se obratem projevilo na profilech Lenky Dusilové na sociálních sítích. Určitá část, jádro, té vystresované, do kouta natlačené skupiny lidí již propadla tomu černobílému matrixu natolik, že neváhá použít sprosté, urážlivé a útočné komentáře ke všemu, co jí není po chuti. To je extrémní situace, která na druhé straně doslova a do písmene „násilím zavírá hubu“ jiné části společnosti … těm, kteří by rádi a s určitou mírou respektu sdělili své názory, ale stát se objektem lynčování na sociální síti odmítají. Ano, nazval jsem to lynčováním a čím víc o tom přemýšlím, tím víc si za tím výrazem stojím. Dokonce bych se nebál přirovnat tu skupinu sprostých křiklounů k teroristům. Jde o psychický teror a našli bychom v něm jistě znaky podobné jiným druhům teroru. Tak, jako teroristi z Bruselu či Paříže způsobují omezení svobody pohybu, obezřetnost při shromažďování a přísné kontrolní mechanizmy, teroristi ze sociálních sítí způsobují omezení svobody projevu, obezřetnost ve vyjadřování a přísnou sebekontrolu. Cíle obou divadel jsou při tom stejné – vyvolat strach.
Tleskám tedy Lence a říkám: nebojme se mluvit, ať už je náš názor jakýkoli. Tak, jako se Pařížané semknuli a vyšli pokojně do ulic, měli bychom se i my odvážit a ozvat se. Sprosté nadávky jsou nepříjemné, ale vypovídají vždycky jen o osobě sprosťáka, nikdy o tom, na koho jsou mířené. Ale nastavit jim svoji identitu je kus hrdinství a hrdinové se stále stávají příkladem pro další hrdiny.
Nic však není černobílé a křiklouni jsou na obou stranách. Ti druzí teď především zjednodušují skutečnost a vykazují nepochopení situce. Zatímco ti první nálepkují a sprostě urážejí, tihle přilévají oleje do ohně svým nálepkováním a hrubě zjednodušujícími soudy nad vystrašenými, do kouta natlačenými „protivníky“. Ten, kdo umí používat rozum je zároveň povinen ho použít, na rozdíl od toho, kdo si svého rozumu není vědom. Rozum nám umožňuje klást si otázky a hledat příčiny věcí. A kdo to s hledáním příčin společenských problémů myslí vážně, podívá se v první řadě na sebe. Kdo v naší společnosti dopustil a je odpovědný za současný stav té obrovské, frustrované a vystresované části společnosti, z níž se dnes rekrutuje největší masa „nenávistných“? Nejsou to ani nenažraní podnikatelé nebo politici, jsme to my! My, kteří jsme si "vědomi svého rozumu". My jsme umožnili a ve velké míře podpořili vytvoření celé té společenské atmosféry, ve které elity diktují a lid musí držet hubu a krok. My jsme prostý lid totiž přesvědčili o tom, že on ničemu nerozumí a že ve všem podstatném musíme rozhodnout za něj. My jsme tvůrci atmosféry, ve které slibem nezarmoutíš, ale s jeho splněním se dávno nepočítá.
P.S. stesky nad naším politickým směřováním nechme „odborníkům ze čtvrté cenové“. Žádné drastické otáčení kormidla se rozhodně neděje. Celý svět dobře ví, že se v demokraciích prezidenti a premieři často mění a bere tyhle kolority s dostatečnou rezervou. Vláda se dívá na západ a sever, prezident na východ … chybí složka, preferující jih a budeme perfektně vyvážení :-).
Jirka Hurych