Uprchlíci
Zamýšlím se nad některými věcmi okolo toho, čemu dnes říkáme uprchlická krize. Nebudu tady rozebírat jasné věci, které většina "bojovníků" pro i proti imigraci nechce slyšet, protože by jinak nejspíš museli přestat troubit na poplach a zesměšňovat své protivníky. Zamyslím se nad úplně jinými aspekty ... a hlavně trochu jinak.
Často čtu v diskuzích názory o tom, zda jsme nebo nejsme odpovědní za situaci v zemích, ze kterých k nám uprchlíci proudí a zda jsme povinni jim pomáhat. Ono se to tváří na první pohled jako spojené nádoby ... způsobili jste to, pak musíte pomoci ... ale je to skutečně tak? Myslím že ne.
Ano, podle mě jsme z velké části způsobili neutěšenou situaci v těch zemích a jsme za ni odpovědní. Kolonizovali jsme ty země, rabovali jejich bohatství, odváželi otroky, zaplevelili jsme jejich teritorium svými světonázory, vzdělávacími systémy, vírou, odpadky, hazardem, zbraněmi, prací a kdo ví, čím ještě. Mnoha z vás teď příjde logické, že bychom za to měli zaplatit a odčinit to. Jenže podle mě je tu jedna mnohem důlužitější věc. Jednoduchá. Změnit se! Ano, to je jediný lék a jediná cesta. Pokud se my sami nezměníme, můžeme pomáhat uprchlíkům, posílat pomoc těm zemím, tlachat o pomoci, rovnosti i svobodě ... všechno to bude k ničemu. Budeme-li dál stejní, budeme zase rabovat, uplácet, podvádět, lhát a vymýšlet různé finty. Je to stejné, jako když je chycený zločinec potrestán a musí nahradit škodu, ale nenapraví se. Udělá to znovu a pokud není hlupák, udělá to dokonce "lépe". Klíč není v trstu ani v náhradě škod, klíč je ve změně. Dokud zůstaneme těmi vyčůránky, kterými jsme, bude i náš svět "vyčůraný".
Chceme se ale vůbec změnit? Mám pocit, že nás tahle naše role natolik pohltila a bereme ji tak vážně, že jsme jako slepí a hluší ....